Živelné právo

Mnoho z nás ji nemá. A všichni ji nějakým způsobem potřebujeme, mnoho lidí po ní touží.

Potřebujeme Zemi. Alespoň kousek. Nejlépe přímo v zemi, kde jsem se narodili, po které chodíme, která nás živí a z jejíchž prvků máme stvořené tělo. Země je hmotným základem, materiálem i prostředím pro náš život se vším všudy. Abychom ale získali právo na místo, kde postavíme dům, zasadíme strom, vychováme děti, musíme nejprve nashromáždit velké množství společenských bonusů, papírků nebo čísel v počítači (tzv. peníze). Tak velké množství, že na to potřebujeme až polovinu života. Země se utvářela miliardy let. Lidé tu tak dlouho nejsou, pokud vnímáme Zemi jako živý celek, jsme její děti.

Lidé se na Zemi rodí, rostou, dospívají a umírají, jejich těla se proměňují na humus, ale přesto se domnívají, že Země může být jejich majetkem. Budiž. I divoká zvířata vytvářejí svá teritoria podle svojí síly, velikosti a role v potravním řetězci. A my si teritoriální záležitosti řešíme vlastnictvím podmíněným dovedností získat peníze.

Půjdu rovnou na věc: pojďme ustanovit „Živelné právo“ na život na Zemi v celistvosti všech živlů, jako jedno z ústavních práv.

Proč do toho zase motám živly?

Princip života můžeme považovat za princip Ohně. Každý máme Bohu díky právo na život (které je zakotveno v mezinárodní Listině základních práv a svobod).

Dalším živlem podle „hustoty skupenství“ je vzduch. Abychom mohli žít, potřebujeme dýchat. První nádech po narození je prvním projevem života. Vzduch máme k dýchání zadarmo. Tedy kromě lázeňských středisek, kde se platí „vzdušné“, tedy daň lázeňskému městu z pobytu na údržbu parků, ale také na ochranu ovzduší. To je takový malý důkaz, že čistý vzduch není zadarmo. Na ten už právo nemáme.

Další největší lidskou potřebou je Voda. Bez Vody vydržíme déle než bez vzduchu. S volným přístupem k čisté Vodě, s právem pít Vodu už je to složitější. V některých místech je to těžký problém a lidé umírají.

Posledním elementem, který pro život potřebujeme je Země. Často si neuvědomujeme, že živel Země je naše základní potřeba. Kdyby nebyla pod našima nohama pevná zem, měli bychom problémy s gravitací – buďto by žádná nebyla a rozptýlili bychom se ve Vesmíru, padali bychom ke Slunci. Anebo – kdyby Země neměla pevninu, museli bychom pořád plavat nebo se rovnou propadli do ohnivého jádra.

Všechno, co máme, vidíme, pijeme nebo jíme buďto Země sama zplodila a vytvořila anebo z ní bylo vzato a přetvořeno, opracováno, smontováno, přivezeno, vystaveno a oceněno v obchodě, aby to mohlo být směněno za peníze.

Pokud platím peníze za to, do čeho byla vložena lidská práce – budiž. Ale, prosím pěkně, ten kousek zemského povrchu, který potřebuji pro svůj pozemský život přeci nikdo nedobýval, nevymýšlel, nevytvářel, nesmontoval ani nepřivezl. Tedy jak to, že je za peníze?

Čtyři živly se promítají do sociální spravedlnosti. Myslím, že lepší než různé peněžní podpory i lepší, než koncept nepodmíněného příjmu by bylo „živelné právo“. Každý bychom měli mít právo na Život, na čistý Vzduch a čistou Vodu a na kousek vlastní Země. Země, nikoliv peníze, nás živí.

Pro tatínky:

A jaký kousek? Jako odpověď se nabízí 1 ha pro rodinu podle principů permakultury a rodových statků. Ale i 1000 m2 (0.1 ha) je super.

V ČR je 4,2 milionů ha zemědělsky obdělávané půdy, z toho 2,5 milionů ha orné půdy na 10 900 555 obyvatel.

To je 2,6 člověka na hektar včetně pastvin, nebo 4,36 člověka na hektar čistě orné půdy.

Skoro to vypadá, jako bych nakonec podporoval soukromé vlastnictví Země například oproti družstevní správě. V mojí teorii o antropo – biokoridorech se dozvíte, že všechny formy správy Země mohou být správně – moje malá zahrádka, naše pole a náš park i lesní rezervace pod krajskou správou mohou být dobře, všechno je otázka správné míry a rovnováhy. Ale problém mám s tím kapitalistickým: "Ty musíš jít z kola ven..."

Kdo se bojí, že je málo?

ilustrace Anežka Hájková