Ohnivé srdce domova

Ilustrace Anežka Hájková

Každý z nás máme vzpomínku na chvíle, kdy jsme zapomněli na okolní svět dokonale zaujati zíráním do ohně, pozorováním měňavých plamenů, červených uhlíků a hoření dřeva nebo jiného materiálu, který v ohni před našima očima proměňoval svoji podstatu, čas i naše prožívání.

Pokud zrovna nehořel Váš dům, byly to nejspíš chvíle pohody, zklidnění, otevření, meditace, přijetí, naděje, tepla a lásky. Kolik obrazů rodinné pohody, domova, útočiště, pokoje, odpočinku, romantiky v našem světě se vztahuje k ohni?

Oheň hřeje, otevírá srdce, vytváří pocit bezpečí, upravuje jídlo, ohřívá dům, vaří čaj, připravuje horkou lázeň, vypráví příběhy, spaluje nepotřebné, spojuje duše, proměňuje, ukazuje pravdu. Živel ohně nemůže v domě v našich klimatických podmínkách chybět.

V angličtině se řekne krb „hearth“ a slovo „heart“ znamená srdce. Obě slova mají stejný základ vyjadřující ve staroangličtině střed, jádro domu nebo života. V primitivní i historické architektuře byl oheň středem bydlení. Ať už ve formě ohniště, krbu nebo kamen. Oheň byl na čestném místě v hlavním prostoru. Dokonce i v zimním studeném kostele bývá „věčné světlo“ – alespoň malý plamének ohně jako připomínka Stvořitele, bdělosti a naděje.

S nástupem rozlehlejšího bydlení, moderních bytových domů a ústředního topení se oheň ze srdce domu vytratil. Někdy ho najdeme ve sklepní kotelně, v různých druzích kotlů na různá paliva, někdy je nahrazený elektrickým topením nebo tepelným čerpadlem. Aby bylo jasno, moderní zplyňovací, kondenzační, hybridní a kaskádové kotle s inteligentní regulací jsou skvělým vynálezem. Šetří palivo, fungují automaticky, ani o nich nevíme.

Ale když se oheň v našich domovech někam schoval, nechybí nám? Vzpomínám si na tatínka, jak rád chodil ke kotli do sklepa. Měl tam, židličku, dokonce i stoleček, umouněné od uhlí. A trávil tam čas… Dodneška nevím, čím ho trávil, i když je mi jasné že tatínek neměl v rodinném domě (jak je popsáno v kapitole o rodinném domě) svůj vlastní pokojík, a tak nalezl svůj pokoj a mír v kotelně, kam nikdo jiný nechodil. A oheň mu tu byl poutem i společníkem. Oheň je živý. Oheň je kamarád.

A proto ve stavbách, které navrhuji začínám návrh domu umístěním jedněch jediných pořádně velkých kamen do srdce domu. V jednom domě jedna kamna, žádné rozvody topného média, žádné radiátory, žádná složitá instalace a regulace. Ve stavebnictví pltí sedminásobně Murphyho zákon "co se může pokazit, to se pokazí". Dávám přednost low-tech řešení. Za to dám ruku do ohně.

Kamna mají sebevědomé postavení v hlavní místnosti v přízemí – obývacím pokoji nebo světnici – jak kdo chce. Jsou tu s námi, dá se kolem nich sedět na lavici, hledět skleněnými dvířky do ohně nebo se opírat o teplou, sálající stěnu kamen. Na kamnech je ležení, sušení, v kamnech pečení (vedle kamen může být vaření na sporáku). Ať jsou kamna pýchou a dominantou vašeho domu, aťsi zabírají místo, ať jsou domem v domě. Bez kamen by bylo ouvej.

Ale teď to důležité: nejsou kamna jako kamna. Udělejme si nejprve v českých výrazech pořádek. První obrázek, který se nám vybaví, když řekneme „kamna“, budou pravděpodobně nějaká kamna, která máme na chalupě nebo na chatě po rodičích, nebo po babičce, nejspíše Klubky nebo Petry.

To jsou kamna na uhlí a na dřevo, která mají šamotové vyložení, malou plotýnku a pokud možno dlouhou plechovou rouru do komína, jejíž délka je přímo úměrná účinnosti kamen. Takových kamen bývaly ve starých činžovních domech desítky – každá větší místnost měla svoje kamna a každá kamna měla svůj komín. To bylo komínů pod zimní sněžnou oblohou! Tak taková kamna na mysli nemám.

Mladším bratrem takových kamen jsou kamna krbová, s pěknými prosklenými dvířky, někdy obložená akumulačními kachli nebo opatřená plotýnkou. To už jsou kamna modernější, luxusnější, viditelným ohněm zdobí dům a topí dobře, ale ani taková nemám na mysli.

Nemám na mysli ani otevřený krb ani zasklenou krbovou vložku. Otevřený krb totiž v principu vyčerpá do komína tolik tepla, kolik ho vyrobí. Lepší je krbová vložka s vhodně vedenými průduchy ohřátého vzduchu. Může nám pomoci rychle vytopit horní patro rekreačního objektu, pokud máme to štěstí, že je krb v patře dolním. Ale nemá moc vysokou účinnost spalování. Ani takové topení na mysli nemám.

Pojďme ještě chvilku hrát hru „samá voda – přihořívá“ pojďme ještě vzpomenout dalších fenomenálních domácích topidel, která všechna můžeme doma mít a jejichž dva zástupce dokonce vřele doporučuji do vašeho živelného projektu navrhnout. Mám tu na mysli „pec na chleba“ a pak ještě „sporák na dřevo“. Nejprve pozor! To, co si představíte pod pojmem „pec ze staré chalupy“ bude totiž ve skutečnosti kachlový sporák: kachle, pořádná černá plotna, pod ní dvířka, malé ohniště a bokem kobka s troubou, pěkně s římsou navrch. Tak to je sporák. Sporák slouží k vaření a k pečení. Plotna je hodně horká, žhaví vzduch a pálí prach. Teplo ze sporáku není úplně komfortní, i když může být obložený akumulačními a sálavými kachly a třeba vybavený teplovodním výměníkem. Ale v naší hře pořád jenom přihořívá. K vytápění kuchyně je sporák dobrý, ale k vytápění domu sporák ideální není.

Takže – kdo je na řadě? Co je tedy ta Pec!? Pec je přesně to, co naleznete v pizzerii až tam půjdete v neděli na oběd... Zaklenutý prostor, který se roztopí uvnitř naloženým dřevem a když dřevo vyhoří, popel se vymete a dovnitř se sází pizza, chleba, buchty, maso, zkrátka cokoliv, co potřebujeme upéci. Dobře zaizolovaná a dobře roztopená pec peče celé odpoledne. Uvnitř se drží teplo, protože komín je před dvířky u ústí pece, mimo uzavřený prostor sálavého pečení. Taková pec může být samostatnou součástí větších kamen, v historických chalupách se stavěla vedle sporáku (nebo přesněji sporák jako modernější zařízení později vedle ní) a dalo se na ní ležet. Obyčejně se v ní topilo a nakládala se z předsíně, nebo z černé kuchyně.

Dnes doporučujeme postavit takovou pec spíše venku. Nejlépe pod střechou ve venkovní kuchyni, ale jde to i na dešti. Občas se staví větší pecařské dílo uprostřed vsi a sousedé mohou péci společně. To je koneckonců to nejlepší, co se dá dělat – když už se jednou pec roztopí a peče a peče. V létě je venkovní pec lepší než vnitřní, protože letní pečení by nám dobře zateplený dům přehřálo a museli bychom ho nějak aktivně chladit. I v zimě můžeme strávit krásné chvíle v kulichu kolem venkovní pece. Alespoň nám nezabírá místo uvnitř domu. Pec každopádně dobře zaizolujeme, jak to dnes umíme, aby se v ní dlouho udržel žár bez ohně. A dobře zaizolovaná pec v zimě dům stejně nevytopí.

Ještě tu mám speciální odbočku pro velmi malé bydlení – kamarád instaloval do svého Tiny House lázeňská kamna na dřevo – malý bubínek vespod a na něm štíhlá vysoká nádoba boileru – elegantní, pořád se vyrábí. Ráno zatopí, voda se nahřeje a díky slabé izolaci kotle teplo pomalu sálá do prostoru – má tedy jednoduchá akumulační sálavá kamna a zároveň ohřev teplé vody, tedy přesněji řečeno, během dne chladnoucí vody…

V naší hře na „přihořívá – hoří“ s pecí na chleba stále jen „přihořívá“. Dáte se poddat? Tak já to totiž vím! Ve světě živelné architektury jsou oním „Hoří!“, ohnivým srdcem domu, božským středem a samotným Zdrojem zimního bytí – TĚŽKÁ SÁLAVÁ AKUMULAČNÍ KAMNA NA DŘEVO.

Že je neznáte a že je na chalupě nemáte? Nojo, je to novinka, z naší historie asi nejblíže jsou sálavým kamnům velká kachlová kamna v rohu světnice. Ale tahle naše nová kamna si vzala ze všeho to nejlepší: z krbové vložky pěkná prosklená dvířka, ze sporáku troubu, z pece ohřívací niku a měděnec, kachle kdekoliv je potřeba… a hlavně – jsou hodně veliká, dá se na nich bydlet, spát, milovat se… Zkrátka pohádka.