Živelná architektura

Příspěvky

Domy v Zemi

Jako poslední kapitolu „Pohádky o pěti prasátkách“ otevírám zvláštní kapitolu přírodního stavění – domy v zemi. Musím se k tomu vyjádřit, protože teď jeden takový dům navrhuji. Moc se mi do toho nechtělo, protože jsem si vědom náročných souvislostí podzemních staveb. Ale když jsem viděl konkrétní pozemek bylo mi jasné, že jiný dům se do úzké nudličky po vrstevnici svahu nevejde. Tak jsem si řekl: „Co bych pro živel Země neudělal…“. Většina představ o domech v zemi se dnes točí okolo „Hobitích nor“ z Tolkienových knih. Vedle těchto představ tu je řada (alespoň od pohledu) zdařilých moderních staveb. U nás byla špička stavění podzemních domů pro bydlení na přelomu tisíciletí. Byla to reakce na nové možnosti s příchodem západní kultury – jak technologické, tak finanční. Dá se však říct, že tahle forma stavění se ve větším měřítku neujala, nejspíš právě pro ty vysoké nároky na pořízení. Proč jsou domy v Zemi technologicky náročnější? Pojďme se nejprve podíva...

Člověk léčitel

Potkávám lidi truchlící environmentálním žalem. Lidi, co ztrácejí víru v člověka. Jenomže – člověk je stvořený přírodou. A přírodní národy žily a tvořily svoje přírodní kultury v lůně přírody. Podíváme-li se na život primitivních (rozuměj prvotních) kmenů, předagrárních kultur, vidíme, že člověk může žít s přírodou v trvalé harmonii. K pozitivnímu chápání lidského působení na planetě mě přivedly literární příběhy dětí ztracených v divočině – Tarzan, Mauglí, Anastazie. Jakkoliv mohou být příběhy fabulované, jsou silné a inspirující. Tyto děti nejen že nezemřely, ale byly přírodou přijaty a podporovány a staly se přírodními „správci“, které přírodní společenství milovalo. Člověk se od zvířat a rostlin liší, ale všechny živé bytosti se od sebe liší stejně tak. Každý přináší sám sebe do živého společenství. A věřím, že člověk je tu, aby přinesl do pozemské pospolitosti schopnost tvořit prostor krásnější, harmoničtější a přinášet do přírodního společenství svoji trochu rozumu, lásky a rados...

Regenerativní design

Náš přístup k projektování je založený na integrální teorii a praxi (integrated studies), které se zabývají celostním přístupem k projektování jakéhokoliv lidského záměru, nejen stavebních projektů. Při analýze i syntéze projektu neustále zvažujeme čtyři úhly pohledu na věc – individuální vnitřní (já), individuální vnější (to), kolektivní vnitřní (my) a kolektivní vnější (tito). Nezůstáváme tedy jen v obrazech, které si svým myšlením do reality projektujeme. Rozšiřujeme pohled na realitu a zpětně ji integrujeme do svojí práce a svého života. Nevystačíme si s ekologickým přístupem, protože toto označení je dnes příliš mnohoznačné, rozplizlé. Ani udržitelnost už nemusí mít dostatečnou sílu – udržitelné projekty pomáhají stabilizovat, nezhoršovat životní prostředí, jenomže... Abychom jako součást biosféry přežili, je potřeba víc. Příroda je nemocná a je potřeba ji nejen stabilizovat, je potřeba ji uzdravovat, regenerovat. Příroda si jistě může poradit sama, ale bude to trvat geologickou e...

Co chci světu dát

Navrhovat pro lidi menší domy ve větších zahradách (ekonomie a zároveň ekologie). Změnit zvyky rodinného bydlení (flexibilní, rostoucí a zároveň malé - rodinná ekovesnička v rodové zahradě). Učit lidi žít venku a na pomezí domu a zahrady (domy naruby). Stavět z přírodních materiálů (voňavé a léčivé domy, obrácená uhlíková stopa, minimální ekologická stopa). Chytře a úsporně navrhovat rekonstrukce starých domů (velká škola přírodního stavění a alternativního myšlení – do poloviny minulého století se stavělo víceméně z přírodních materiálů). Bydlení v zahradě povýšit na vytváření přírodních biotopů (biotop člověka jako harmonický, spolupracující, živý, odolný a čistý biotop – začíná to někde u autopatie vlastního hnojení, člověk je přírodní bytost a patří do přírody. Učit se porozumění a péče o krajinu jako o domov (spolupráce s krajinou skrze Tanec se Zemí, regenerace krajiny ale s plnou a léčivou přítomností člověka - jeho bydlení i práce a obživy - dnes se to "nesmí"). Osv...

Přírodní zákony

Může být životním prostorem člověka příroda? Životním prostorem člověka v primitivní (rozuměj prvotní, prosté, počáteční) společnosti nebylo město. Nebyl to ani hrad nebo zámek. Nebyla to dokonce ani vesnice v dnešním slova smyslu. Nebyly tu ploty, ulice, předměstí, humna ani zahrady. Nebyly tu žádné hranice, které by se daly zanést do mapy, žádné zóny pro bydlení, rekreaci, průmysl a zemědělství. Nebyla tu tlustá čára mezi zastavitelnou a nezastavitelnou plochou. Člověk nebyl nebezpečný přírodě a příroda nebyla nebezpečná člověku. Byli jsme součástí přírodního biotopu, stejně jako ostatní zvířata, rostliny, hmyz, podhoubí a vůbec všechny živly. Byla to přirozená přírodní symbióza. Život v čisté přírodní formě. Umíme to ještě dneska? Většinou ne. Civilizace člověka od přírody odděluje. Je tu hustá legislativa - od hygienických norem po stavební zákon, je tu tlustá čára hranice zastavitelnosti, oddělující lidské dílo od zbytku přírody, který je třeba před člověkem chránit. Kdo by se to...

Ohnivé srdce domu

Každý z nás máme vzpomínku na chvíle, kdy jsme zapomněli na okolní svět dokonale zaujati zíráním do ohně, pozorováním měňavých plamenů, červených uhlíků a hoření dřeva nebo jiného materiálu, který v ohni proměňoval svoji podstatu. Pokud zrovna nehořel Váš dům :-) byly to nejspíš chvíle pohody, zklidnění, otevření, meditace ale zároveň přijetí, naděje, tepla a lásky. Kolik obrazů rodinné pohody, domova, útočiště, pokoje, odpočinku v našem světě se vztahuje k ohni v krbu nebo ke kamnům? Oheň hřeje, otevírá srdce, vytváří pocit bezpečí, upravuje jídlo, ohřívá dům, vaří čaj, připravuje horkou lázeň, vypráví pohádky, spaluje co bylo, spojuje duše, proměňuje, ukazuje pravdu. Živel ohně nemůže v domě v našich klimatických podmínkách chybět. V angličtině se řekne krb „hearth“ a slovo „heart“ znamená srdce. Pojďme vytvořit místo pro oheň, zdroj tepla v domě podle nejkrásnějších představ, vzpomínek a možností :-) Postavme si pořádná kamna rovnou uprostřed domu tak, aby tu byla všude s námi, aby ...

Výkres parteru

Parter (z fr. par terre, „na zemi“) je výraz používaný pro označení přízemní části architektury nebo zahrady. Označuje se tak v sadovnické tvorbě část zahrady nebo parku v úrovni zahradního průčelí zámku či paláce. (Wikipedie) Tenhle článeček píšu jako povinnou četbu pro spolupracující architekty. Potřebuji pozornost všech stavitelů, projektantů i budoucích obyvatel domu vylákat zevnitř domu ven na terasy a do zahrady. Potřebuji zakotvit princip bydlení naruby, bydlení v prostoru zahrady už v prvotním návrhu a v hlavním zobrazení domu. V našem pojetí přírodní architektury dům není ani zámek, ani palác, jak je zmíněno v definici shora. Není to ani byt jako samostatný prostor, obklopený vzduchem. Není to hrad, není to akvárium, není to něco, co by se chtělo uzavřít nebo oddělit od okolí. Měl jsem klienta - majitele bezpečnostní agentury - který tvrdil, že bydlet v přízemí je nebezpečné, že ložnice musí být v patře a v přízemí mají být pomocné provozy, koupelna, garáž, možná kuchyně… Ano,...

Kouzlo projektování

Galaxie Phantom (ESA/WEBB) Někdo si myslí, že práce projektanta jsou jen čáry máry na papíře. Někdo jiný zase spočítal, že při projektování domu musíme odpovědět až na šedesát tisíc otázek. Ona totiž každá čárka v projektu má svůj příběh. Cože? Vezměme si na výkrese třeba takovou nenápadnou tenkou dvojčerchovanou čáru někde v prostoru přízemí. I odborník ji může přehlédnout. Dejme tomu, že zobrazuje nosník skrytý ve stropě. Jak je ten nosník široký a vysoký? Podle toho, co nese – asi zeď, krov, střechu a sníh na střeše. Záleží hodně na jeho délce, jeho délka na proporcích místnosti a ty zase závisí na vztazích s ostatními prostorami domu. Je nosník ocelový, betonový nebo dřevěný? A na čem bude nosník zespodu uložený? Na sloupu, na zdi, na věnci? A unesou to všechno základy? Ale pozor, abychom neuvízli někde ve hmotě! To by tak hrálo, aby si projektant řešil dům, jako by neexistovaly předpisy, normy, zákony a regulativa a limity a nařízení obecné povahy a přísný dohled stavebníh...

Jak to s živly začalo

Moje cesta k živelné architektuře započala ve 45 letech během extrémního krupobití. Marně jsme se ženou chránili hmotné statky a nakonec jsme s rudými tvářemi a vykulenýma očima prožívali adrenalinovou bujarost z toho, že se nikomu nic nestalo i když kroupy byly jako tenisáky. Tehdy jsem si uvědomil, že něco je jinak. Slovo „Živel“ hovoří o nezávislé, přirozené síle, o divokosti a nespoutanosti, hravosti i hrozbě. Živelný architekt se zajímá o energii proudící prostorem, o místa zářící životem. O specifickou atmosféru a náboj každé části celku. „Bylo mi tam dobře“ je pro nás víc než „to je dokonalý dům“. Nádherné přírodní prostory, do kterých přicházíme navrhovat domy už mají svoji duši. Věříme, že duch místa (Genius Loci) se vzájemně přitáhl s lidmi, kteří na místo přicházejí vytvořit symbiotický a tvůrčí vztah. Člověk do přírody patří. Je přírodním stvořením, přirozenou součástí přírodního biotopu. Za zdroj přirozené síly a inspirace pro naše stavby považujeme živý přírodní prostor, ...

Křivky nebo přímky?

Naše civilizace přednostně využívá pravoúhlé (ortogonální) přímkové prostorové systémy. Jenomže ty se v přírodě vyskytují jen vzácně. Pokud následujeme přírodní fenomény v jejich přirozených tvarech, přírodní plynutí a rozhraní, pak si pouze s ortogonálním systémem nevystačíme. Zrození převážně ortogonálního systému vidíme teprve v novověku, v době, kdy se prováděly přestavby středověkých měst, která do té doby byla historicky rostlá. Nově vznikaly pravoúhlé sítě ulic. To se dělo z důvodu růstu počtu obyvatel a potřeby komprimace omezeného prostoru města uvnitř historických hradeb. Pravoúhlá síť je přehlednější, věci jsou skladnější, vejde se víc prostor, věcí i lidí na menší plochu… Přímky a pravé úhly ovšem také přísluší i nejstarším roubeným dřevěným stavbám – ale i ty mohly mít oktogonální nebo nepravidelný půdorys sledující přirozené hranice prostoru. Zároveň převážně pravoúhlý systém svědčí o převaze mužského způsobu myšlení. „Posvátná geometrie“ pracuje s kružnicemi ...

Racionální a mystické

Znovu a znovu mě udivuje antagonismus racionálního a mystického pohledu na svět, který nabírá na síle. Architektura odjakživa staví na obou těchto přístupech: je potřeba, aby stavby byly pevné, trvanlivé, racionálně realizované a zároveň musí mít ducha i duši a musí dávat prostor nekonečné rozmanitosti a neuchopitelnosti lidského života. O to první, racionální se dnes starají většinou stavební inženýři, o to druhé zpravidla architekti. Protože jsem architekt, inklinuji spíše k mystickému pohledu na svět. Řekne – li se mystický, zní to v současném českém narativu ezotericky, nábožensky, extrémně alternativně. Racionální můžeme pojmenovat také jako vědecký, objektivizující, analyzující a popisující vnější skutečnost. To je dneska pro všechny samozřejmé .-) Opakem racionálního je imaginativní, celostní, obracející pozornost dovnitř. Vědeckou, racionální metodou lze poznat přírodní zákony, projevenou realitu, vytvořit platformu pro exaktní konsenzus. Mystickou cestou přichází múza, n...

Trochu života do toho umírání!

Současná architektura je převážně estetikou neživých struktur. Možná je to proto, že architekti jsou lidé z větších měst a prostředí města je definované zdmi domů, dlážděnými plochami a architektonickými monumenty nebo uměleckými artefakty. Člověk se ve městě pohybuje po zpevněných plochách, usedá na čalouněný nábytek, dotýká se věcí, které byly přetvořeny z přírodních materiálů v důmyslné, ale neživé struktury. Řada lidí dnes s živou formou nemusí přijít v běžném dni do styku (mám takový prožitek – pokud mám hlínu za nehty, odpočívám na pažitu, přivoním ke květině a pohladím sem tam nějaké zvířátko, není moje sexuální potřeba tak silná, jako když pobývám ve městě – všechno je tantra asi .-) Příroda v dnešní architektuře není prostředím, ze kterého lidské dílo vyrůstá. Naopak je přírodní prvek spíše v roli objektu, který je architekturou obklopený a vymezený, který je doplňkem a obohacením. Nemusíme jím procházet, nemusíme se ho dotýkat. Ve slavných dílech architektury je často přírodn...

Klima

Neustále nás bombardují zprávy o klimatické krizi a globálním oteplování. Jak už to dneska bývá, máme tu nejširší možné spektrum názorů - od alarmujících zpráv klimatických katastrofistů až k posměšným postojům klimaskeptiků a technooptimistů. Líbí se mi knížka Klima - nový příběh od Charlese Eisensteina, která se dívá na proces změny jak klimatu, tak společnosti na základě dlouhodobého zkoumání společenských i přírodních jevů. Ano, jedno jsme! Vaří se nové uspořádání světa. Klima je zkrátka klima... Prozradím pointu knížky tak, jak jsem ji pochopil: Abychom přispěli k návratu Země do rovnováhy, musíme se starat o vlastní rovnováhu. O sebe, o rodinu, o obec, o svoje místo a svoji krajinu. Globální jevy jsou odrazem lokálních situací. Obnovíme-li svoje poničené životy, životy lidí, zvířat, rostlin a biotopů kolem sebe, bude zase klima v pořádku. Ale není to jednoduché, musíme hledat cestu k řešení i těch velkých faulů, na které hledíme. Žádná věda, žádný zázrak, žádný ...

Dům naruby

V naší zemi se říká: Můj dům, můj hrad. A skutečně – nejen hrady králů ale i historická vesnická stavení se stodolou a špejcharem jsou postaveny jako pevnosti s vraty na závoru. A městský dům nebo byt jsou také uzavřené do sebe. Dá to rozum, nechceme, aby nám sousedé každý večer viděli do talíře. Pokud ale máte zahradu chráněnou živým plotem a dům stojí mezi stromy, je dobré dům do zahrady otevřít. Ale to nejen okny, ale také skrze pokoje beze stěn – kryté obytné terasy kolem dokola domu. Dům propojený se zahradou není dům vymezený zdmi. On vlastně není vůči zahradě vymezený. Je to naopak. Je to dům naruby Jedním z permakulturních principů je „síla okrajových efektů“. Tam, kde je okraj mezi dvěma kulturami, tam kde se potkává louka s rybníkem je víc života než na louce nebo uprostřed rybníka. Jen si představte břehy porostlé vrbami plnými včel a ptactva, přecházející v rákosiny plné ryb a žab a komárů a vážek… Velmi silný okrajový efekt...

Domovní dveře

Domovní dveře nejsou jen ta ledajaká věc. Přicházíte-li k domu, dveře vás nejprve zavolají, osloví vás, pak vypráví o domě a o jeho obyvatelích, zastaví vás na chvilku nebo navždy. A jste-li zvaným hostem, stanou se bránou a vpustí vás dovnitř. Domovní dveře jsou pevné, jsou krásné, někdy jsou důležitější – více vnímané než celá fasáda, jsou ústy domu, která mluví, a mohou vás polknout, mlčet nebo vyplivnout. Ačkoliv přírodní domy bývají skleněnými dveřmi otevřené do zahrady, na místě hlavního vstupu je potřeba vytvořit a střežit hranice. Stejně jako v osobním životě. Hranice mohou být neprostupná bariéra anebo naopak přívětivé, plodné a otevřené spojení. Domovní dveře jsou obojí zároveň. Otevřenost i uzavřenost stvořily společně domovní dveře. Dobré dveře dají jasně najevo, že se vstupuje TUDY, KDE se nacházíte a KDO je tu pánem. A zazvoníte-li nebo zaklepete, dělají Vám společnost, než budete přijati a vpuštěni do Vesmíru Uvnitř Domu. Dveře jsou bezpečí když jsme...

Malý dům a velká zahrada

Hledáme cestu jak dál s individuálním stavěním, která souvisí se způsobem bydlení a vlastně s celým životním stylem. Asi není nutné představovat permakulturu, svépomoc, udržitelnost, dobrovolnou skromnost (v angličtině příjemněji „simple living“). A vidím cestu v malých, dobře promyšlených dřevostavbách zateplených přírodním materiálem, umístěných v dobře navržených přírodních zahradách, které mají více funkcí. Rád bych k tomu uvedl pár svých postřehů a principů, které připomínám a pozoruji: 1. evergreen dřevo Dřevo považuji za materiál, který jen tak neopustíme. Dřevo je velmi příjemné, práce s ním je příjemná, je to obnovitelný zdroj, který se sám recykluje, pokud stavba doslouží a pokud ho znovu nepoužijeme jak se nyní velmi často děje. Domnívám se, že dřeva může být v naší zemi při rozumném hospodaření dostatek na stavění i topení. Počet obyvatel na plochu obdělávané půdy mimo lesy je u nás cca2 lidi na hektar. Pokud bychom omezili spotřebu masa, podle různých zdrojů jeden hektar m...

Rostoucí dům?

Co si skutečně myslím o rostoucím domě? Navrhně si raději rodinnou vesničku! Mezi architekty v Čechách se tomu říká hnízdo. Ale kdybyste přeci jenom chtěli jeden rostoucí dům, pak si nestavte pravohlé struktury. Založte hexagonální síť. Jako to dělá voda. Hexagony jsou v architektuře nedoceněná struktura. Jenom málo domů na světě je ve tvaru hexagonu. Dost možná že světově nejvýznamnější hexagonální dům je obchodní dům Kotva od manželů Machoninových. Práce s hexagony je práce s Květem života. Krása se tu s respektem k jednoduchosti struktury děje sama… Pokud pracujeme s hexagony, blížíme se více kruhu než obdélníku, blížíme se eskymáckému iglú, indiánskému tee pee a mongolské jurtě. A v takových prostorách se žilo otevřeně. Žádné oddělené místnosti, žádné skryté šatny… S kruhy se pracuje do jisté míry jinak, jak je vidět z přiloženého materiálu. Velkou výhodou hexagonů je neomezená možnost růstu (jak už včely dávno vědí). I když v případě přírodního bydlení jde spíš o rozvětvován...

Tantrická zahrada

Zemi vidím jako Ženu. Krajinu jako její tělo. Zahradu jako šíji k políbení. Každý kousek je jinak krásný. Klín, záda, palouček, ňadra, boky. Rty, uši, studánka a dlaně. Rád ji hýčkám, hladím, přivinu se k Ní a šeptám sladké představy. Miluji každé její zákoutí, houštinu, strom a kopeček. I nad špíčky, krtinci, pihami a drsnými vráskami žasnu. Tak je to stvořeno. A nikdy bych nekopal, nerovnal, nelámal. Houští jen mírně upravuji. Daruji šperk na ozdobu, ne velký, ne laciný. Kápnu rosu do pupíku. Vkusně obléci, spíš odhalit patří k dobrým mravům haute couture.

Komu vlastně patří Země?

Moc rád bych měl vlastní prostor na planetě Zemi, nejlíp přímo ve svojí České zemi, kde jsem se narodil, po které chodím, která mě živí a z jejíž atomů mám stvořené tělo. Země tvoří hmotné prostředí pro můj život, moje vtělení se vším všudy. Abych ale získal svoje teritorium, prostor, kde postavím dům, zasadím strom a vypěstuji zeleninu (děti už mám veliký) musím nejprve nashromáždit poměrně velké množství papírků, bodů nebo čísel v počítači, kterým říkáme peníze. Země se utvářela miliardy let. Lidé tu tak dlouho nejsou, pokud vnímáme Zemi jako živý celek, jsme její děti. Lidé se na Zemi rodí, rostou, zrají a umírají, jejich těla se proměňují na humus, ale přesto se domnívají, že je Země může být jejich majetkem. Budiž. I divoká zvířata vytvářejí svá teritoria podle svojí síly, velikosti a způsobu obživy. A my si nejspíš teritoriální boje vynahrazujeme dovedností získat prostor i peníze. Nicméně si myslím, že bychom přeci jenom vzhledem k lidskému poznání, rozvoji principů nenásilí, ro...

Strom

Možná by bylo nejlepší, psát jenom o stromech. Vlastně si přírodní stavění a bydlení bez stromu vůbec neumím představit. Strom by to napsal líp :-) Stromy tvoří krajinu, vymezují prostor. Jsou dominantními, orientačními, topografickými prvky. Stromy jsou obrovské bytosti, dožívají se dlouhého věku. Stromy vyrábí kyslík, voní, čistí, chladí, stíní, osvěžují krajinu i životní prostředí člověka. Stromy krmí miliardy miliard ptáků, zvířat, hmyzu, včel i lidí a jsou jim domovem. Stromy tvoří lesy a lesy jsou přirozené prostředí planety Země. Stromy jsou propojeny kořeny, ve spojení s mykorhizou a mnoha dalšími bytostmi jsou živým tělem planety Země. Stromy jsou odvěkým přítelem člověka. Poskytují mu přístřeší, bezpečí, teplo, ovoce, nejvšestrannější materiál na výrobu nástrojů, předmětů denní potřeby a na stavbu domů. Všechny přírodní domy, které navrhujeme v našem prostředí a klimatickém pásu jsou dřevostavby, od srubu, až po slamák. Historie dřevěného stavění je...

Dům a zahrada - slepice nebo vejce?

Nevidím dům, jako do sebe uzavřenou krabici. Nevidím dům jako objekt oddělený od zahrady. Dům je pro mě pevně zakořeněnou a komunikující součástí živého biotopu zahrady stejně jako strom nebo mrkev a petržel. Bere si z prostoru zahrady vodu, vzduch, pokud možno stavební materiál, teplo v podobě sluníčka nebo dříví do kamen a živiny v podobě plodů rostlin nebo zvířat jako potravy pro svoje obyvatele. Dává naopak zahradě nepostradatelné hnojení (pokud nesplachujeme do kanalizace), a především poskytuje útočiště a zázemí Člověku – Božímu dítěti, které bylo stvořeno na Zemi, aby pečovalo o pozemský život. O krajinu, o přírodu, o rajskou zahradu včetně rajčátek. Dům musí dýchat, komunikovat, spolupracovat se zahradou, být s ní v trvalém celoročním spojení a spolupráci skrze okna, dveře, větrání, terasy, průchody, výhledy i například správně udělaný přívod vzduchu ke kamnům a odvod kouře z kamen. Dům je asistentem, komořím, pozorovatelnou živých míst zahrady, musí stát n...

Kožich nebo kabát?

Někdy mívám pocit, jako by se celé přírodní a ekologické stavění a projektování u nás smrsklo do závodění o to, který dům bude mít hustější a tlustější kožich, popřípadě jak složitý bude mít systém vytápění. U jednoho projektu, který jsem dělal před 20 lety si stavebník přál mít všechny nejnovější vymoženosti včetně trojskel, zemního nasávacího kanálu a rekuperace. Návratnost investic do úspor vycházela tehdy na 40 let. Od té doby se mnoho věcí změnilo, děláme to už lépe, asi i levněji, on je ale zatím v mínusu a bude ještě 20 let. Přitom to, do čeho investoval je dneska už zastaralé. Podle mojí životní zkušenosti jsou “investice do úspor” klamavé téma. Každá utracená koruna zanechává za lidmi na Zemi ekologickou stopu. Vím, že je to ožehavé že se se mnou někteří kolegové necítí v pohodě. Nejenže zpochybňuji pasivní standardy, ale navíc doporučuji namísto jednoho velkého domu někdy postavit raději v zahradě dva domky menší jako flexibilnější řešení různých rodinných situací v průběhu l...

Může být životním prostorem člověka příroda?

Životním prostorem člověka v primitivní (rozuměj prvotní, prosté, počáteční) společnosti nebylo město. Nebyl to ani hrad nebo zámek. Nebyla to dokonce ani vesnice v dnešním slova smyslu. Nebyly tu ploty, ulice, předměstí, humna ani zahrady. Nebyly tu žádné hranice, které by se daly zanést do mapy, žádné zóny pro bydlení, rekreaci, průmysl a zemědělství. Nebyla tu tlustá čára mezi zastavitelnou a nezastavitelnou plochou. Člověk nebyl nebezpečný přírodě a příroda nebyla nebezpečná člověku. Byli jsme součástí přírodního biotopu, stejně jako ostatní zvířata, rostliny, hmyz, podhoubí a vůbec všechny živly. Byla to přirozená přírodní symbióza. Život v čisté přírodní formě. Umíme to ještě dneska? Většinou ne. Civilizace člověka od přírody odděluje. Je tu hustá legislativa - od hygienických norem po stavební zákon, je tu tlustá čára hranice zastavitelnosti, oddělující lidské dílo od toho, co nám zbylo z přírody, a co je potřeba je třeba před člověkem chránit. Kdo by se tomu divil? Jsou tu však...

Prohledat tento blog