Živelná architektura

Příspěvky

Mnoho povyku pro nic

Uvědomujete si, jaká je Vaše potřeba, když se chystáte stavět dům? Zkuste jedno slovo, možná dvě – podstatné jméno s přídavným jménem… Jsou to zdi? Trochu ano, zdi skutečně budete stavět, ale důvod, proč stavíte to není… Jsou to okna v těch zdech, základy, na kterých zeď stojí? To je podobné, jako s tou zdí, bez nich to nepůjde, ale pro okna dům nestavíte... Že by střecha nad hlavou? Střecha nad hlavou je okřídlené rčení, bez střechy to nepůjde, ale ani střecha není důvod, pro který stavíte. Není to to, na co se ptám... Co potřebuju pro sebe, svůj život, pro svoje blízké? Potřebuji svůj vlastní… Prostor! Prostor je to, proč stavíme, prostor je to, co dáme sobě a svým blízkým, naplníme láskou, vztahy, pocitem domova, nábytkem, porcelánem po babičce… Prostor je to, kvůli čemu je s námi naše kočka. Bezpečný, útulný, domácí, voňavý, intimní, můj a Tvůj. Prostor. „Jako nemůže zvuk existovat bez ticha, nic nemůže existovat bez prázdného prostoru. Každý vidí předměty v prostor...

Jak Oheň formuje dům

Oheň je silný živel, musí se s ním opatrně, však jeho ovládnutí je jedním ze znaků počátků lidské civilizace. Oheň umíme zkrotit třeba uzavřením do kamen. Ale víte že Oheň v akumulačních kamnech, v těch nejlepších kamnech pro přírodní bydlení, o kterých jsme se bavili v předchozích kapitolách, prostřednictvím funkce a uspořádání kamen formuje design domu zevnitř i zvenčí? Pokud se podíváme do historie, kdysi i relativně nedávno, bydlela celá rodina v chalupě v jedné světnici. Možná měli v chalupě ještě komůrku, předsíň, černou kuchyni, chlévy – ale bydleli v té jedné, nejčastěji roubené světnici víceméně na konci (nebo chcete-li na začátku) chalupy. Ve světnici byla kamna, jinde kamna nebyla. Jen tam bylo v zimě teplo. Později vznikaly městské byty, kam se lidé z města snažili přenést „zámecký standard“ řady průchozích pokojů a kamen v každé větší místnosti. To bylo nějakého zatápění, nošení dříví a uhlí do čtvrtého patra, vybírání popele, to bylo čoudu, když to netáhlo. A b...

Těžká akumulační kamna na dřevo

Nejsou jen tak ledajaká kamna. Pojďme se podívat na ohnivou duši těchto kamen. JAK TO FUNGUJE Ohniště akumulačních kamen vypadá zvenčí podobně jako prosklená krbová vložka. Ale je to něco jiného. Říká se mu biotopeniště. Bio proto, že tu dochází k dokonalejšímu spalování o vyšší teplotě, při kterém vzniká méně škodlivých plynů, a více tepla. Biotopeniště nemá rošt. Vzduch se přivádí otvory kolem dvířek. To optimalizuje hoření a proud vzduchu umožňuje zachovat dvířka neočazená. Spousta vzduchu potřebná k rychlému hoření se přivádí podlahovým kanálkem zvenku. Ohniště je tak veliké, aby se do něj vešla dávka dřeva, která akumulační masu kamen nasytí teplem natolik, že vydrží sálat celý den a noc. Za ohništěm je dvanáct nebo patnáct metrů šamotových kamnářských tahů šikovně poskládaných tak, aby se vešly do tvaru kamen, který si přejeme. Tahy jsou tvarovky, něco jako kostičky lega s tunýlkem uvnitř, kterými prochází velmi horký plyn z ohniště, a předává jim teplo. Než „kouř“ hupsne d...

Ohnivé srdce domova

Ilustrace Anežka Hájková Každý z nás máme vzpomínku na chvíle, kdy jsme zapomněli na okolní svět dokonale zaujati zíráním do ohně, pozorováním měňavých plamenů, červených uhlíků a hoření dřeva nebo jiného materiálu, který v ohni před našima očima proměňoval svoji podstatu, čas i naše prožívání. Pokud zrovna nehořel Váš dům, byly to nejspíš chvíle pohody, zklidnění, otevření, meditace, přijetí, naděje, tepla a lásky. Kolik obrazů rodinné pohody, domova, útočiště, pokoje, odpočinku, romantiky v našem světě se vztahuje k ohni? Oheň hřeje, otevírá srdce, vytváří pocit bezpečí, upravuje jídlo, ohřívá dům, vaří čaj, připravuje horkou lázeň, vypráví příběhy, spaluje nepotřebné, spojuje duše, proměňuje, ukazuje pravdu. Živel ohně nemůže v domě v našich klimatických podmínkách chybět. V angličtině se řekne krb „hearth“ a slovo „heart“ znamená srdce. Obě slova mají stejný základ vyjadřující ve staroangličtině střed, jádro domu nebo života. V primitivní i historické architektuře byl oheň stře...

Živelné právo

Mnoho z nás ji nemá. A všichni ji nějakým způsobem potřebujeme, mnoho lidí po ní touží. Potřebujeme Zemi. Alespoň kousek. Nejlépe přímo v zemi, kde jsem se narodili, po které chodíme, která nás živí a z jejíchž prvků máme stvořené tělo. Země je hmotným základem, materiálem i prostředím pro náš život se vším všudy. Abychom ale získali právo na místo, kde postavíme dům, zasadíme strom, vychováme děti, musíme nejprve nashromáždit velké množství společenských bonusů, papírků nebo čísel v počítači (tzv. peníze). Tak velké množství, že na to potřebujeme až polovinu života. Země se utvářela miliardy let. Lidé tu tak dlouho nejsou, pokud vnímáme Zemi jako živý celek, jsme její děti. Lidé se na Zemi rodí, rostou, dospívají a umírají, jejich těla se proměňují na humus, ale přesto se domnívají, že Země může být jejich majetkem. Budiž. I divoká zvířata vytvářejí svá teritoria podle svojí síly, velikosti a role v potravním řetězci. A my si teritoriální záležitosti řešíme vlastnictvím podmíněným...

Otevři se do zahrady

Domovní dveře z předchozí kapitoly jsou taková klasika v narativu velkých bezpečných domů. Je super, když je máme. Dveře i domy. Ale tu jsme v kouzelném světě Živelné architektury a tady je vždycky všechno trochu jinak… Představte si dům, který stojí v zahradě, někde na kraji města. Šikmá střecha, přívětivá fasáda, u domu kvete třešeň, květinový záhon před domem. Z ulice přes živý plot vidíte ty pevné a neústupné dveře. Jsou zavřené, celý den jsou zavřené a přeci zřetelně slyšíte, že na zahradě je život… S představou přírodního bydlení je spjatý obraz širokého průchodu ze obytného prostoru na terasu s výhledem do zahrady. Dnešní možnosti prosklení a optické=ho propojení jsou omezeny jen úsilím a penězi které do rozměru spojení domu a zahrady chceme dát… Určitě tu vytvoříme přinejmenším široké francouzské okno, s postranními pevnými dílci... Ale je mnoho možností, jak udělat průchod ještě širší*. Ze světnice na terasu a na zahradu v létě bo...

Domy v Zemi

Jako poslední kapitolu „Pohádky o pěti prasátkách“ otevírám zvláštní kapitolu přírodního stavění – domy v zemi. Musím se k tomu vyjádřit, protože teď jeden takový dům navrhuji. Moc se mi do toho nechtělo, protože jsem si vědom náročných souvislostí podzemních staveb. Ale když jsem viděl konkrétní pozemek bylo mi jasné, že jiný dům se do úzké nudličky po vrstevnici svahu nevejde. Tak jsem si řekl: „Co bych pro živel Země neudělal…“. Většina představ o domech v zemi se dnes točí okolo „Hobitích nor“ z Tolkienových knih. Vedle těchto představ tu je řada (alespoň od pohledu) zdařilých moderních staveb. U nás byla špička stavění podzemních domů pro bydlení na přelomu tisíciletí. Byla to reakce na nové možnosti s příchodem západní kultury – jak technologické, tak finanční. Dá se však říct, že tahle forma stavění se ve větším měřítku neujala, nejspíš právě pro ty vysoké nároky na pořízení. Proč jsou domy v Zemi technologicky náročnější? Pojďme se nejprve podíva...

Člověk léčitel

Potkávám lidi truchlící environmentálním žalem. Lidi, co ztrácejí víru v člověka. Jenomže – člověk je stvořený přírodou. A přírodní národy žily a tvořily svoje přírodní kultury v lůně přírody. Podíváme-li se na život primitivních (rozuměj prvotních) kmenů, předagrárních kultur, vidíme, že člověk může žít s přírodou v trvalé harmonii. K pozitivnímu chápání lidského působení na planetě mě přivedly literární příběhy dětí ztracených v divočině – Tarzan, Mauglí, Anastazie. Jakkoliv mohou být příběhy fabulované, jsou silné a inspirující. Tyto děti nejen že nezemřely, ale byly přírodou přijaty a podporovány a staly se přírodními „správci“, které přírodní společenství milovalo. Člověk se od zvířat a rostlin liší, ale všechny živé bytosti se od sebe liší stejně tak. Každý přináší sám sebe do živého společenství. A věřím, že člověk je tu, aby přinesl do pozemské pospolitosti schopnost tvořit prostor krásnější, harmoničtější a přinášet do přírodního společenství svoji trochu rozumu, lásky a rados...

Regenerativní design

Náš přístup k projektování je založený na integrální teorii a praxi (integrated studies), které se zabývají celostním přístupem k projektování jakéhokoliv lidského záměru, nejen stavebních projektů. Při analýze i syntéze projektu neustále zvažujeme čtyři úhly pohledu na věc – individuální vnitřní (já), individuální vnější (to), kolektivní vnitřní (my) a kolektivní vnější (tito). Nezůstáváme tedy jen v obrazech, které si svým myšlením do reality projektujeme. Rozšiřujeme pohled na realitu a zpětně ji integrujeme do svojí práce a svého života. Nevystačíme si s ekologickým přístupem, protože toto označení je dnes příliš mnohoznačné, rozplizlé. Ani udržitelnost už nemusí mít dostatečnou sílu – udržitelné projekty pomáhají stabilizovat, nezhoršovat životní prostředí, jenomže... Abychom jako součást biosféry přežili, je potřeba víc. Příroda je nemocná a je potřeba ji nejen stabilizovat, je potřeba ji uzdravovat, regenerovat. Příroda si jistě může poradit sama, ale bude to trvat geologickou e...

Co chci světu dát

Navrhovat pro lidi menší domy ve větších zahradách (ekonomie a zároveň ekologie). Změnit zvyky rodinného bydlení (flexibilní, rostoucí a zároveň malé - rodinná ekovesnička v rodové zahradě). Učit lidi žít venku a na pomezí domu a zahrady (domy naruby). Stavět z přírodních materiálů (voňavé a léčivé domy, obrácená uhlíková stopa, minimální ekologická stopa). Chytře a úsporně navrhovat rekonstrukce starých domů (velká škola přírodního stavění a alternativního myšlení – do poloviny minulého století se stavělo víceméně z přírodních materiálů). Bydlení v zahradě povýšit na vytváření přírodních biotopů (biotop člověka jako harmonický, spolupracující, živý, odolný a čistý biotop – začíná to někde u autopatie vlastního hnojení, člověk je přírodní bytost a patří do přírody. Učit se porozumění a péče o krajinu jako o domov (spolupráce s krajinou skrze Tanec se Zemí, regenerace krajiny ale s plnou a léčivou přítomností člověka - jeho bydlení i práce a obživy - dnes se to "nesmí"). Osv...

Přírodní zákony

Může být životním prostorem člověka příroda? Životním prostorem člověka v primitivní (rozuměj prvotní, prosté, počáteční) společnosti nebylo město. Nebyl to ani hrad nebo zámek. Nebyla to dokonce ani vesnice v dnešním slova smyslu. Nebyly tu ploty, ulice, předměstí, humna ani zahrady. Nebyly tu žádné hranice, které by se daly zanést do mapy, žádné zóny pro bydlení, rekreaci, průmysl a zemědělství. Nebyla tu tlustá čára mezi zastavitelnou a nezastavitelnou plochou. Člověk nebyl nebezpečný přírodě a příroda nebyla nebezpečná člověku. Byli jsme součástí přírodního biotopu, stejně jako ostatní zvířata, rostliny, hmyz, podhoubí a vůbec všechny živly. Byla to přirozená přírodní symbióza. Život v čisté přírodní formě. Umíme to ještě dneska? Většinou ne. Civilizace člověka od přírody odděluje. Je tu hustá legislativa - od hygienických norem po stavební zákon, je tu tlustá čára hranice zastavitelnosti, oddělující lidské dílo od zbytku přírody, který je třeba před člověkem chránit. Kdo by se to...

Výkres parteru

Parter (z fr. par terre, „na zemi“) je výraz používaný pro označení přízemní části architektury nebo zahrady. Označuje se tak v sadovnické tvorbě část zahrady nebo parku v úrovni zahradního průčelí zámku či paláce. (Wikipedie) Tenhle článeček píšu jako povinnou četbu pro spolupracující architekty. Potřebuji pozornost všech stavitelů, projektantů i budoucích obyvatel domu vylákat zevnitř domu ven na terasy a do zahrady. Potřebuji zakotvit princip bydlení naruby, bydlení v prostoru zahrady už v prvotním návrhu a v hlavním zobrazení domu. V našem pojetí přírodní architektury dům není ani zámek, ani palác, jak je zmíněno v definici shora. Není to ani byt jako samostatný prostor, obklopený vzduchem. Není to hrad, není to akvárium, není to něco, co by se chtělo uzavřít nebo oddělit od okolí. Měl jsem klienta - majitele bezpečnostní agentury - který tvrdil, že bydlet v přízemí je nebezpečné, že ložnice musí být v patře a v přízemí mají být pomocné provozy, koupelna, garáž, možná kuchyně… Ano,...

Kouzlo projektování

Galaxie Phantom (ESA/WEBB) Někdo si myslí, že práce projektanta jsou jen čáry máry na papíře. Někdo jiný zase spočítal, že při projektování domu musíme odpovědět až na šedesát tisíc otázek. Ona totiž každá čárka v projektu má svůj příběh. Cože? Vezměme si na výkrese třeba takovou nenápadnou tenkou dvojčerchovanou čáru někde v prostoru přízemí. I odborník ji může přehlédnout. Dejme tomu, že zobrazuje nosník skrytý ve stropě. Jak je ten nosník široký a vysoký? Podle toho, co nese – asi zeď, krov, střechu a sníh na střeše. Záleží hodně na jeho délce, jeho délka na proporcích místnosti a ty zase závisí na vztazích s ostatními prostorami domu. Je nosník ocelový, betonový nebo dřevěný? A na čem bude nosník zespodu uložený? Na sloupu, na zdi, na věnci? A unesou to všechno základy? Ale pozor, abychom neuvízli někde ve hmotě! To by tak hrálo, aby si projektant řešil dům, jako by neexistovaly předpisy, normy, zákony a regulativa a limity a nařízení obecné povahy a přísný dohled stavebníh...

Jak to s živly začalo

Moje cesta k živelné architektuře započala ve 45 letech během extrémního krupobití. Marně jsme se ženou chránili hmotné statky a nakonec jsme s rudými tvářemi a vykulenýma očima prožívali adrenalinovou bujarost z toho, že se nikomu nic nestalo i když kroupy byly jako tenisáky. Tehdy jsem si uvědomil, že něco je jinak. Slovo „Živel“ hovoří o nezávislé, přirozené síle, o divokosti a nespoutanosti, hravosti i hrozbě. Živelný architekt se zajímá o energii proudící prostorem, o místa zářící životem. O specifickou atmosféru a náboj každé části celku. „Bylo mi tam dobře“ je pro nás víc než „to je dokonalý dům“. Nádherné přírodní prostory, do kterých přicházíme navrhovat domy už mají svoji duši. Věříme, že duch místa (Genius Loci) se vzájemně přitáhl s lidmi, kteří na místo přicházejí vytvořit symbiotický a tvůrčí vztah. Člověk do přírody patří. Je přírodním stvořením, přirozenou součástí přírodního biotopu. Za zdroj přirozené síly a inspirace pro naše stavby považujeme živý přírodní prostor, ...

Křivky nebo přímky?

Naše civilizace přednostně využívá pravoúhlé (ortogonální) přímkové prostorové systémy. Jenomže ty se v přírodě vyskytují jen vzácně. Pokud následujeme přírodní fenomény v jejich přirozených tvarech, přírodní plynutí a rozhraní, pak si pouze s ortogonálním systémem nevystačíme. Zrození převážně ortogonálního systému vidíme teprve v novověku, v době, kdy se prováděly přestavby středověkých měst, která do té doby byla historicky rostlá. Nově vznikaly pravoúhlé sítě ulic. To se dělo z důvodu růstu počtu obyvatel a potřeby komprimace omezeného prostoru města uvnitř historických hradeb. Pravoúhlá síť je přehlednější, věci jsou skladnější, vejde se víc prostor, věcí i lidí na menší plochu… Přímky a pravé úhly ovšem také přísluší i nejstarším roubeným dřevěným stavbám – ale i ty mohly mít oktogonální nebo nepravidelný půdorys sledující přirozené hranice prostoru. Zároveň převážně pravoúhlý systém svědčí o převaze mužského způsobu myšlení. „Posvátná geometrie“ pracuje s kružnicemi ...

Racionální a mystické

Znovu a znovu mě udivuje antagonismus racionálního a mystického pohledu na svět, který nabírá na síle. Architektura odjakživa staví na obou těchto přístupech: je potřeba, aby stavby byly pevné, trvanlivé, racionálně realizované a zároveň musí mít ducha i duši a musí dávat prostor nekonečné rozmanitosti a neuchopitelnosti lidského života. O to první, racionální se dnes starají většinou stavební inženýři, o to druhé zpravidla architekti. Protože jsem architekt, inklinuji spíše k mystickému pohledu na svět. Řekne – li se mystický, zní to v současném českém narativu ezotericky, nábožensky, extrémně alternativně. Racionální můžeme pojmenovat také jako vědecký, objektivizující, analyzující a popisující vnější skutečnost. To je dneska pro všechny samozřejmé .-) Opakem racionálního je imaginativní, celostní, obracející pozornost dovnitř. Vědeckou, racionální metodou lze poznat přírodní zákony, projevenou realitu, vytvořit platformu pro exaktní konsenzus. Mystickou cestou přichází múza, n...

Trochu života do toho umírání!

Současná architektura je převážně estetikou neživých struktur. Možná je to proto, že architekti jsou lidé z větších měst a prostředí města je definované zdmi domů, dlážděnými plochami a architektonickými monumenty nebo uměleckými artefakty. Člověk se ve městě pohybuje po zpevněných plochách, usedá na čalouněný nábytek, dotýká se věcí, které byly přetvořeny z přírodních materiálů v důmyslné, ale neživé struktury. Řada lidí dnes s živou formou nemusí přijít v běžném dni do styku (mám takový prožitek – pokud mám hlínu za nehty, odpočívám na pažitu, přivoním ke květině a pohladím sem tam nějaké zvířátko, není moje sexuální potřeba tak silná, jako když pobývám ve městě – všechno je tantra asi .-) Příroda v dnešní architektuře není prostředím, ze kterého lidské dílo vyrůstá. Naopak je přírodní prvek spíše v roli objektu, který je architekturou obklopený a vymezený, který je doplňkem a obohacením. Nemusíme jím procházet, nemusíme se ho dotýkat. Ve slavných dílech architektury je často přírodn...

Prohledat tento blog